Jarní dny přicházejí a s nimi i příslib šťastné budoucnosti, proto staří čeští hospodáři přikládali dnu, v němž církev do roku 1970 světila svátek sv. Matěje veliký význam. Naši předci nám zanechali svoji moudrost a radost z příchodu teplejších dnů v těchto nenápadných verších: „Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje.“ Tomuto teplejšímu období, jehož počátek je datován dnešním dnem se říká matějská obleva nebo také matějské oteplení. Často se počátek matějské oblevy dostavuje s mrznoucím deštěm a náledím. Nejpočetnější skupinu pranostik tohoto období představují právě ty, které ohlašují konec tuhé únorové zimy. Například pranostika z „Kalendáře sedlského“ z roku 1676.
Z jara svatý Matěj milý otvírá zem i zemské žíly.
A v ten čas se lomí led, třeští jako mnohá zeď.
Pluh se nám tu ukazuje a léto se přibližuje.
Ptactvo se obveseluje a vesele prozpěvuje.
Slepice kdáčí, kohouti pějí, sedláčkové hrách, oves sejí.
Pokud se jaro blíží je aktuální pranostika: „Na svatého Matěje léta naděje.“ Nebo „Po svatém Matěji zima hřeje.“ Většinou je, ale jaro vzdáleno na hony, a tak se nám nabízí tato zimní pranostika: „Svatý Matěj zimu tratí, když netratí, obohatí.“ Někde zase věří, že bude tát, a to potvrzuje pořekadlo: „Na sv. Matěje skřivan pije z koleje“.
Staří hospodáři bedlivě sledovali únorové počasí i z důvodu časné setby a pokud nemohli se setbou v únoru začít, konali alespoň přípravy k ní. Přísloví vyzývá: „Kdo seje do Matěje – dobrá naděje“, ale se setbou únorovou začínali jen někde v krajinách nížinatých a teplejších. V noci na sv. Matěje nesmí mrznout, protože stará pranostika říká: „Mrzne-li v noci na sv. Matěje, v březnu se škodou se zaseje.“ Již v cisiojanu z XV. století čteme: „Březen velí semena séti.“
Den sv. Matěje byl pro naše hospodáře velmi rozhodujícím. Věřili, že na den sv. Matěje se příroda omlazuje a odtud přísloví: „Na sv. Matěje sluníčko se zasměje“ nebo „Na sv. Matěje kořínek se ohřeje.“ Prší-li v tento den, urodí se mnoho bramborů, je-li větrno, bude toho roku mnoho ovoce.
Sv. Matěj byl našemu lidu zástupcem jarní úrody, a to nejen polní, ale i ovocné. Chodívalo se proto v tento den hojně do zahrad a polí a prosili sv. Matěje, aby jim úrody hojně nadělil.
„Svatý Matěji požehnej nám na zahradě, na poli“ jinde zase volali:
„Dnes je sv. Matěje – kamkoli hlas dospěje, ať obilíčka hojně je.“
Na Valašsku se obávali v ten den mrazu, poněvadž prý: „Je-li na sv. Matěje mráz, tož je jich ještě 40, pakli ho není, tož je jich bez počtu.“ Nám je to, ale jedno, je-li den sv. Matěje mrazivý či nikoli, další pranostika totiž říká: „Nenajde-li Matějova pila, najde Josefova širočina (tesařská sekera)“ a kdo pak by neznal další pěkné pořekadlo: „Co nemůže Matěj, to zmůže Josef svatej.“ Do svátku sv. Josefa jsou to jen tři neděle, a tak bude aspoň jaro hvězdářské.
Naši předci dělali i první meteorologická měření:
Chtěli se dozvědět, jak dlouho bude zima po sv. Matějovi trvat nebo kdy mají na jaře sít. Tak např. na den svatého Matěje dávali hospodáři na noc ven mokrý ručník. Když zmrznul jen trochu, věřili, že přijde ještě čtyřicet mrazíků, zmrznul-li na kost, má být velmi chladné jaro s četnými mrazy. Zůstane-li noc svatého Matěje bez mrazu, má být jaro teplé a příjemné.
- Na Strakonicku seli hospodáři na sv. Matěje zrní do nějakého koryta, nebo hrnečku na zkoušku. Do jednoho z rána, do druhého v poledne, do třetího večer. Sejde-li nejpěkněji to, které ráno bylo zaseto, bude dobře síti časně z jara, neboť takové obilí se nejlépe vydaří. Sejde-li nejlépe jař v poledne zasetá, bude dobře síti později a sejde-li nejpěkněji jař setá večer, bude nejlépe sítí co nejpozději, neboť ta se nejlépe povede.
- Nejstarší měření "teploty" asi zaznamenal již Partlicius r. 1617, „Protož i pilní hospodáři měděnici vody ten čas vystavovali ven, aby poznati mohli, jaký mráz byl.“ Primitivní to teploměr našich předků — poctivá měděnice! Měření prováděli většinou v duchu této pranostiky: „Je-li na sv. Matěje mráz malý, je jich po něm 40 malých: je-li velký, je 40 velkých, není-li mráz žádný, je jich po něm bez počtu.“
zdroj: archiv Antonín ViK – časopis Český lid, 1892,
knihy: RNDr. Jan Munzar, CSc. - Medardova kápě, Zdeněk Vašků - Velký pranostikon
vyobrazení: obraz, Jaroslav Panuška (1872-1958)
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
