Kdysi žila chudá vdova s jedinou svou dcerkou. Matka chodila po práci, kdežto dceruška její předla doma len. Do předení však dcerušce mnohdy se nechtělo, a často bylo jí matkou domlouváno. Zato raději mnohé dlouhé večery trávila venku, zvláště když měsíček překrásně svítil. Sedávala dlouho do noci, hledíc buď do měsíčku, nebo před ním tančíc a jinak dovádějíc. Toho matka déle již snésti nemohla. A tak jednoho večera, když opět dcerka před měsíčkem tancem se bavila, matka rozzlobena vyšla ven, řkouc:
„I aby tě ten měsíc již jednou k sobě vzal, snad by tě spíše k předení přinutil!“
Ledva to dopověděla, již počal se měsíc sem tam pohybovat a ponenáhlu dolů se spouštět. Čím více k zemi se blížil, tím jasnějším se stával. V jeho středu se utvořily dvě ohnivé oči, ústa a nos a po obou stranách objevily se dvě ruce, které se velice prodlužovaly až dcerušku do své náruče pojaly, načež se opět do výše vznesl. Toho ulekla se matka velice. Prosby, nářek, sliby — nic nepomohlo. Když měsíc konečně na své místo se opět dostal, tu opět bývalou podobu na sebe vzal. Leč pozorovat bylo na něm přece jakousi změnu: uprostřed něho totiž seděla u kolovrátku mladá dívka a pilně předla. Na podzim pak veškeré předivo dolů matce své pouštěla. Ale toto předivo rozmetáno bylo větrem na všechny strany, zachycujíc se na různé předměty. Lid je pak nazval babím létem, jelikož v době babího léta nejvíce se objevuje. Tolik povídá se až podnes o původu „babího léta“.
autor: Stanislav Řehák (1854 - 1921), Kytice od Metuje, 1881
