Předení na vřeteno bylo oblíbené po dobu mnoha staletí. Ve 12. století se ale v Evropě objevil díky křížovým výpravám nový vynález - spřádací kolo. O tři století později se během středověku u nás zabydlelo používání šlapacího kolovratu, zlatý věk pro něj pak začíná v 16. století. Je jisté, že tehdy předly ženy prakticky ze všech společenských vrstev, předením se bavily i šlechtičny, a tak jsme se s kolovraty mohli setkat i na knížecích a královských dvorech. Na přiloženém obrázku najdeme: kolovrat, loučnik, křesadlo s troudem.
„Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.
»Toč se a vrč můj kolovrátku . . .!
Během 19. století je kolovrat naprosto běžnou součástí většiny domácností. Na Vsetínsku mělo kolovrat dokonce dvě třetiny domácností, výjimkou nebylo ani vlastnictví 4 kolovratů, tak aby každá žena měla ten svůj. Skutečnost, že pro ženy bylo předení typickým zaměstnáním, potvrzuje i rčení:
"Vymřeli po přeslici" – což znamenalo, že posledním potomkem rodu byla žena.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, Wikipedie a báseň: K. J. Erben
ilustrace: Adolf Kašpar (1877, Bludov – 1934, Železná Ruda), z knihy Babička, na obrázku je: kolovrat, loučnik, křesadlo s troudem.
