Dosud nepřekonaný národní mrazový rekord padl 11. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, teplota tam klesla na minus 42,2 stupně Celsia. Rekord naměřil amatérský meteorolog Jaroslav Maňák, tehdy osmačtyřicetiletý profesor fyziky a matematiky na českobudějovickém gymnáziu. „Letošní zimy budeme ještě dlouho vzpomínati se skrytým přáním, by se v takové krutosti již nikdy neopakovala,“ zapsal si tehdejší kronikář.
Ještě prosinec 1928 byl nezvykle teplý. Hned s prvním lednovým dnem 1929, ale vkročil do Československa tuhý mráz, který se změnil v tisíciletou zimu a republice vládl až do března. Od počátku ledna nejen mrzlo, ale nebe pořád připomínalo roztrhanou peřinu. Kronikáři psali až o čtyřmetrových vrstvách bílé nadílky. Kronikář z obce Sedlce, která leží jižně od Českých Budějovic napsal „Před novým rokem začalo drobně, ale hustě sněžiti a na nový rok byla již hustá vrstva sněhu. Hned musely k jízdě používány býti saně a nepřestalo se se saněmi jezditi až v druhé polovici března. Sníh často ještě padal, a to ať byl vítr západní, nebo východní, žádný nepřinesl oblevu. Sníh stále přibýval a mrazy též.“
I přes vysokou sněhovou pokrývku, která zem významně tepelně izolovala, promrzla tehdy půda místy až do hloubky jednoho metru. Ve městech, kde se sníh častěji odstraňoval, dosáhlo promrznutí až hloubky dvou metrů. Na území Prahy leželo skoro deset týdnů dvacet až padesát centimetrů sněhu. Únor 1929 se stal vůbec nejstudenějším měsícem dvacátého století. Průměrná měsíční teplota v únoru 1929 v Praze v Klementinu byla minus 10,9 stupně Celsia, což je 11,4 stupně pod normálem. Z novější doby výrazně chladnější únor 2012 měl průměrnou teplotou jen minus 1,7 stupně. Zima, klimatology označovaná také za zimu století, měla 62 ledových dnů a prý se hned tak nezopakuje.
Zima očima kronikářů:
Obecní kronikáři dokázali tisíciletou zimu vylíčit mnohem květnatější češtinou než meteorologové. „Lidem zamrzá voda v noci i ve světnicích. Dobytek ve chlévech třese se zimou, jejichž stěny jsou obaleny jinovatkou. Ve studnách je ledová tříšť," (z mnichovické kroniky)
Od počátku ledna nejen mrzlo, ale nebe pořád připomínalo roztrhanou peřinu. Kronikáři psali až o čtyřmetrových vrstvách bílé nadílky. „Sněhu napadlo velmi mnoho. Lidé žili jako ve sněžných hradech, neb okna v domech po celých 14 dnů ani nerozmrzla," poznačil si kronikář ze Svatého Kopečku u Olomouce. „A sníh padal a padal. Na silnicích byly prohozeny cesty pro jeden vůz a jen po určitých vzdálenostech byly udělány výhybky. Sníh sahal ke korunám stromů. Pták nezapískal, neporušená rovná bílá pláň beze stop zvěře," barvitě popisoval sněhové spousty i kronikář moravských Ivančic.
Například v malé obci Radotín nedaleko Lipníku nad Bečvou si kronikář zapsal, že ve vsi napadly až čtyři metry sněhu. „Celý leden a únor bylo mnoho sněhu a kruté mrazy. Sněhu bylo na silnici 3-4 m vysoko, tak že doprava do města Lipníka a do okolí byla úplně zastavená. Zemáky ve sklepích a malých prasat mnoho pomrzlo. Zvěř na poli a v lese hynula hladem a mrazem."
Mnoho samot v českých i moravských horách bylo zaváto tak, že se jejich majitelé museli ze sněhu vyhrabávat. „Běda, kterým došlo palivo a zápalky. Žili celé dny bez ohně, zahrabavše děti a staré lidi do peřin a hader. A vyhazovali sníh, až se vykutali jako krtci," líčili novináři.
V Písnici u Prahy ležely „jen" dva metry sněhu, děti ze sousedních Cholupic však nemusely celé týdny do školy. „Cholupické děti nemohly do školy, protože jim cesta zapadala. Cestování bylo skoro nemožné. Byly obrovské závěje sněhu, kola vozů přimrzávala. Mnoho lidí roznemohlo se na chřipku a mnoho lidí pomrzlo. Na hřbitovech v Praze byly márnice přeplněny a nestačilo se pohřbívati," zapsal školní kronikář z Písnice. Cholupické děti by v písnické škole stejně krutě mrzly. Ráno bylo ve třídách 4 až 5 stupňů a po poledni se třídu podařilo vytopit maximálně na 13 stupňů. Teprve po čtyřicetidenním zimním strádání se děti dočkaly sněhových prázdnin.
"Zimou zkřehlí ptáci denně lidská stavení obletovali, zajíci zabíhali až do domů,“ uvádí se v kronice obce Kratochvilka. Myslivci později spočítali, že během zimy pomrzlo sedmdesát procent veškeré zvěře.
V pamětní knize farnosti Veselá na Valašsku se zase dochoval tento zápis: „S obavou hleděl jsem při stavu svých nohou nové zimě vstříc. A bylo se také čeho báti, jak její průběh potvrdil. Vždyť nebylo dle záznamů již půl druhého století takových mrazů. V údolí klesla teplota 19. února, kterýžto měsíc byl nejhroznější, až na 40 stupňů Celsia. V kalichu se ukazoval led a ve třídách zamrzaly kalamáře. Proto bylo nařízeno školní vyučování na nějaký čas zastavit. Ani v kostele nebyla návštěva valná a bylo třeba Bohoslužby zkrátiti.“
V únoru 1929 se navíc udržovala extrémně vysoká sněhová pokrývka – v centru Prahy leželo skoro deset týdnů kolem 30 cm sněhu, v Klementinu naměřili největší výšku 45 cm 26. února 1929, což je od té doby rovněž rekord. Tento průběh zimy měl i značné důsledky – půda místy promrzla až do hloubky jednoho metru, v roce 1929 odumřelo asi 50 % všech ovocných stromů.
Rybníky promrzly téměř ke dnu, Vltavu spoutal led do hloubky jednoho metru. Zamrzaly vodovody i plynová potrubí, byla nouze o vodu, fronty na uhlí prý připomínaly válku. Noviny byly plné zpráv o počtu zmrzlých lidí, o pomrzlé lesní zvěři a ptactvu, které i v Praze sbírali po nůších.
Jaro přišlo s notným zpožděním, příroda ale nakonec hospodářům přece spravila náladu, jak to lze vyčíst třeba z pamětní knihy obce Mezná nedaleko Pelhřimova: „Teprve v dubnu se trochu oteplilo a sníh pomalu mizel. Práce v polích byly opožděny, ale pěkné jaro a léto mnoho napravilo. Úroda byla velmi dobrá."
ilustrace: Jaromír Stretti Zamponi (1882 - 1959)
