Jednoho dne sv. Petr šel skrze lesy a přes luky po straně Kristově a nepromluvil ani slova. Tu tázal se Kristus: „Petře, o čem tak vážné přemýšlíš?“ — „Ach, mistře, musí to býti přece jen krásné, jmenovati se pánem bohem. Chtěl bych jen na jeden den vládnouti světem.“ — „Však ty toho hnedle budeš litovati,“ podotknul na to syn boží, „ale staneš se! Dnes budeš pánem bohem a až do slunce západu budeš řídit svět.“ S tím se sv. Petr velice spokojil.
Tu přišli do jedné vesnice a viděli, kterak hezká holka ze statku vyhání na pole stádo bílých hus a že pak sama do vesnice se vrací. „Hej holka,“ zavolal sv. Petr, „pročpak necháváš tady husy? Nechceš je pásti?“ — „Ech, copak vás napadá? Vždyť je dnes u nás posvícení, musím k tanci!“ „Kdo ale bude u hus, aby je nikdo neukradl?“- „Dnes ať si je sám pán bůh hlídá!“ volalo děvče a vesele běželo ke vsi, odkud již písničky hrály. „Nuže, Petře, slyšel jsi to? dnes jsi pánem bohem, tedy musíš dávat pozor na husy!“ Tu se počal sv. Petr vzpouzet, avšak nebylo mu to nic platné, posadil se na zelenou mez a dával pozor. Ale nebyla to snadná práce, husy nechtěly dát pokoj, štěbetajíce lítaly sem a tam, tak že nebohý sv. Petr byl nakonec tak zemdlelý, jako kdyby byl deset dní na cestách.
Zatím pan Ježíš šel do vsi a byl vesel při posvícení. Když se večer vrátil na pole, sv. Petr rychle svou důstojnost složil do rukou Kristových a pravil: „Pane, jak asi jest těžko vládnouti světem, když jediné stádo husí nadělá tolik starostí!“ Od toho času sv. Petr více si nepřál býti pánem bohem a vládnouti světem.
Tuto pověst upravil Ant. Klášterský do velmi poutavých veršů:
Ježíš kráčí s dívkou do vsi, ale svátý Petr musí
chtěj či nechtěj za vesnicí u cesty pást bílé husy
za trest, že chtěl býti Bohem a že když jsou ve všech pouti,
jak to děvče řeklo, musí sám Bůh k husám dohlédnouti.
Sedl na mez, před se hledí, bručí si: »Jsme všichni křehcí,
ale Bohem, na mou milou, nikdy víc už býti nechci,
ke všemu ty hloupé husy — stokrát líp je mezi chasou!«
Petr bručí, Petr teskní, husy tiše dál se pasou.
V tom tu od vsi plesná hudba ve večerní ticho vpadne.
To už tančí! myslí Petr, hltá zrovna tóny ladné,
libuje si: »Pěkně hrajou! polka ... třasák . . . u všech všudy!«
Trubka zpívá, basa mručí, s klarinetem piští dudy.
»To je vidět, že jsme v Čechách!« dí si Petr, v duši muka,
každou žilkou mu to hraje, nohou mu to svůdné cuká,
však už vstává: »Podívám se aspoň oknem u zahrady,
paste se jen, hloupé husy, podívám se, hned jsem tady!«
Stojí Petr u hospody, na okno tvář celou klade:
Uvnitř světlo, tanečnice pýří se tam čerstvé, mladé,
holubinky sněhobílé, líčka jako růže svítí,
plamen v oku, síla v skoku, šněrovačky plné kvítí.
Muzikantům dmou se tváře, mládež v koutě chytá lelky,
mužům džbánky v rukou zvoní, v zlatých čepcích sedí selky,
a na Mistra, jenž tak krásný prostřed síně, prostřed reje,
kopa oček modrých, černých šelmovsky se durdí, směje.
Petr odstoupí — viděl dosti. K husám svým se vracel hbitě.
Ulekl se — neviděl je. Teď je zahlíd, byly v žitě.
A kde vzal se, tu se vzal a vyskočil v před skokem jedním
suchý mužík. Petr lek se. Vesnický dráb stál tu před ním.
Nafoukl se, vypjal prsa, katansky si knír svůj kroutí,
přísně, jak na ouřad sluší, dí: »Znáš pěkně dohlédnouti,
husy tvé jsem našel v žitě!« A již rukou málo jemnou
cloumá Petrem, opakuje: »Lapil jsem tě, musíš se mnou!«
Marně Petr omlouvá se, marně že je světcem praví.
»Nu, však rychtář bude vědět — zatím půjdeš do šatlavy!«
A již Petra vleče ku vsi, zrak svůj vbodá v jeho líci:
»Vida ptáčka — že prý svátý! Hm, to by mohl každý říci!«
Dílo má ještě pokračování, zdroj: časopis Světozor, 1895
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
