Slovanské lidové podání pokládá jmelí, „metlu duchů“, za lék a kouzlo proti bolestnému spletení vlasů, proti koltunu (jde jen o spletení vlasů a je to spíše příznak nečistoty spojený s cizopasníky). Staří Čechové věřili u jmelí v moc hojivou a kouzelnou: „Proti velké padúcí nemoci (podoucnici) vezmi kůrky dubového jmelí, na prsty uvazovati na mezní na obú ruku, ať by kůže se dotýkalo. Item v mosazných prstenech zlatník zadělá těch kůrek, ať se prstu dotýkají. Také prsten dělají s hruškovým jmelím na palec na pravé ruce. Dokud jej nosí, nebude ho nemoc trápiti a když se chceš umýti, sejmi prsten a potom zase vstrč na palec a choď s ním.“
Léčebné účinky jmelí jsou známy již od starověku. Zakladatel lékárnické literatury Řek Dioskoridés jej doporučovali užívat pouze zevně a Hippokratés bylinu předepisoval na podrážděnou slezinu. Anglický botanik a bylinář Nicholas Culpeper (1616–1654) doporučoval jmelí ke zjemnění tvrdnoucí sleziny a k vyléčení starých oparů. Současně jej radil užívat při epilepsii a mrtvici.
