Jarní píseň
Stříbrné skřivanů písně
slunečné ve výši?
Les černý se dívá přísně.
Což ještě neslyší?
Ty, s vroucíma očima paní,
buď při mně vždy po boku,
dnů jarních zvěstování
až zazpívá v hluboku.
To zavzněly vřeskné rohy
a pastýřské šalmaje.
A jehnědy zazlátly, hlohy
se bělaly do kraje.
Nemeškej, nebezpečí
je v minutce prodlení,
pojď bez rady, starosti něčí,
bez přátel, bez modlení.
Tak prostovlasá a v šatě,
jejž právě na sobě máš
a taková, jako svatě
ty uvnitř hoříš a pláš.
Než pěšinou sejdem k cíli,
vše do květu rozpučí.
Pojď, než květ opadne bílý.
Pojď, v moje náručí.
autor: Antonín Sova (1864, Pacov – 1928, Pacov), Ještě jednou se vrátíme…, 1912 (2. vyd.)
vyobrazení: obraz, autor: Bohuslav Dvořák (1867, Praha – 1951, Praha), Alej v Kameničkách
