Jarní
Když blatouchy se rozvijou
a zbarví luhy do zlatova,
když zazvoní les písní svou,
již v lůna svého skrytu chová
tu v ňadrech bolest mučivá
jak kouzlem moci pozbývá,
a rty mé toužně šepotají:
ó, máji!
Když svěží vánek zavěje
a z polí střásá zimy snění,
když skřivan v brázdě zapěje
a hlásí jara probuzení —
já spěji zbudit sladký žal
své lásky, již jsem pochoval,
a touhy ňadrem zachvívají,
ó máii!
Když rosný déšť se v luhu stkví
a mihotavou plane září,
když v rozkvetlé své království
bůh Lásky shlíží milou tváří —
Tvůj vidím v duchu vlahý zrak,
jak hvězdou pluje do oblak,
a rety toužně šepotají:
ó, máji!
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
