Májová noc
První máj svým snivým kouzlem
sázavské již opřeď stráně,
dýchnul v háje, dýchnul do vln,
zčeřil jehněd zlaté vločky,
zaťukal si na kře bezu,
zda jim bude do rozkvětu,
nahlédnul do hnízda pěnkav,
zda jim bude do prozpěvu.
Vlhký vzduch se sladce zvlnil
pod polibkem smavé Vesny,
sáh’ i v srdce starým zvonům
Sázavského monastýru,
tak že v snivém podvečeru
zněly divnou melodií,
jak by celé jaro nové
s lesy, luhy, vodstvem, ptáky
v kovovém jim hrálo srdci.
Divný ruch a divná tíseň!
Ze vzduchu to přešlo v srdce,
cos jak touha žiti! žiti!
zabouřiti v jarní míze,
rozpnouti se, rozletěti,
zavířiti v celé síle,
v přerodu a obnovení!
Večer posledního dubna
schýlil křídlo netopýří
nad klášterem. Po nešporách
s všemi mnichy v refektáři
dřevem zdobně vykládaném
seděl za podlouhlým stolem
jak vždy v čele bratří Prokop.
Hovor proudil veseleji,
než to bylo obyčejem,
číše sladké medoviny
rychleji se dopíjely,
a než kdo se mohl nadát,
podotknul kdos, dnešní noci
že lid ve zvyku má slavit
pohanský a starý obřad
upálení čarodějnic.
Jiný k tomu připomenul,
že prý ďábel, černý kocour,
nebo prase štětinaté
čarodějek tance řídí
v černém lese na mýtině
předsedaje kvasu jejich,
ba prý v celé síle svojí
jako lovec chodí lesem,
svádí bludné dcery Evy
ve objetí hříšné lásky.
Jiný děl, že na skal tesu
kapraď živým zlatém hoří.
Jiný věděl, o půlnoci
že se rázem otvírají
poklady vše v lůně země
pohřbené a zakopané,
po věky tam dřímající,
zahoří v ráz modrým leskem,
k jistému že veden cíli,
kdo má sílu po nich badat,
odvahu, je vyzvednouti.
Jiný, nejmladší všech bratrů,
tvrdil zcela rozhorleně,
že prý v této noci jezdí
čarodějky na koštěti,
děd prý mu to vypravoval,
náhodou jenž — dávno tomu —
též se octnul v jejich víru
v pustých skalách mezi lesy.
Na ohništích prý se svléknou,
rozpustí si dlouhé vlasy,
namaží se divnou mastí,
komínem pak letí vzhůru
v košili jen, osedlavše
pometlo si místo koně.
Hovořeno, popíjeno,
mnohé moudré padlo slovo,
ale v mnohém oku Prokop
zážeh postih’, jenž jej děsil.
Viděl, kterak mnohá ruka
zimničně se pozachvěla
a jak všecky zajímalo
toto divné povídání,
cítil, že jest v jejich duších
dosti půdy pro pověry,
pro pohanské zvyky dědů.
„Staré zvěsti starých časů!“
lhostejně řek’ bratr Beneš.
„Zbytky pohanských to pověr!“
flegmaticky pravil Jimram.
Ale Prokop zpozoroval,
pod stolem jak pokrytecky
oba znamení si dali.
Bratr Ivan pouze mlčel…
