„Koupěj fialky!“ Toto prosté vyvolávání chudých dětí na nárožích patřilo k prvním poslům jara stejně neodmyslitelně jako ranní zpěv kosa. Pro pravého Pražana však jaro propukalo teprve 19. března, na svatého Josefa. Jmeniny všech Josífků a Josefinek nebyly jen dnem v kalendáři, ale celotýdenním hodováním vrcholícím Josefskou poutí – první jarní slavností, které se bez nadsázky účastnila celá Praha.
V ten den žije město jen pro své oslavence. Předměstská divadla uvádějí hry „k poctě všech Josefů a Josefek“, na Žofíně i na „Dtřeláku“ vyhrávají kapely na jejich počest a v každé tančírně či hospůdce se připíjí na slávu všech Pepíčků a Pepiček. I doma čeká na ženatého Josífka malé privilegium: ráno dostane silnější kávu než obvykle, podávanou v novém porcelánovém hrnku se zlatým okrajem. Na něm nesmí chybět dojemný, prostý verš jako: „Tento čupr hrneček je od srdce dáreček“ nebo „Protože Tě miluju, tento hrneček Ti věnuju“. K sváteční kávě dostane oslavenec od své drahé polovičky jako nádavek jadrnou pusu a přání všeho, po čem jeho srdce touží. Pak přicházejí na řadu gratulace od dětí, má-li nějaké. Na svobodné mládence a děvčata se pak snese hotový liják gratulací. Bílá, růžová i blankytně modrá psaníčka a nezbytné pohlednice doručuje pošta, veřejní poslové i malí poslíčci od rána do večera. V ulicích potkáte na každém kroku někoho s vonnou kyticí nebo ozdobným dortem v náručí. Cukráři se na tento nápor připravovali celý týden a ve výlohách vystavovali lákavé kousky s cedulkou: „Čerstvé dorty k svatému Josefu“. Na nich se v záplavě cukrové pěny a barevných květin skvěla jména jako „Josef“, „Pepička“ nebo mazlivé „Pepánek“. A protože na sladké těsto se dlouhé romány nevejdou, stačilo prosté, ale upřímné: „Blaho a štěstí!“ nebo zkrátka: „Ať žije Pepa!“ Nad tím vším pak dál zní jarním vzduchem ono pověstné: „Koupěj fialky!“
Koncem 19. století se Josefská pouť musela z Josefského náměstí přesunout na Staroměstské náměstí, patrně kvůli zavádění tramvajové dopravy. Ulicemi vedoucími k srdci města se tehdy valily nekonečné proudy lidí připomínající procesí. Chodníky praskaly ve švech, a tam, kde byla ulice příliš úzká, se zástupy přelévaly i do vozovky. Jeden proud směřoval k pouti, druhý se vracel zpět. Z davu, který se již ze slávy vracel, se ozývalo neuvěřitelné vřeštění balónků, pískot píšťal a bzučení „brundiválů“. Skoro každý si domů odnášel nějakou trofej – balíčky voňavého perníku, marcipánové figurky, hračky pro děti, pomeranče nebo pestrobarevné balónky. Čím více se člověk blížil k samotnému centru dění, tím silnější byl onen fascinující ruch, šum a směsice zvuků, která k pravé pražské pouti neodmyslitelně patřila.“
„Na náměstí se rozkládá celé město dřevěných bud, plátěných stanů a nejrůznějších krámků, mezi nimiž se to hemží jako v mraveništi. Sladká vůně marcipánu a pomerančů vane náměstím. Hlaholí veselý hovor a smích, v to mísí se pískot, vřískot, bzukot, křik a ryk a vyvolávání prodavačů. Jak pestrý to rej! Široko daleko rozvětvený pernikářský rod Chlumeckých opanuje svými stany skoro celou pouť. Jen se podívejte — na každé druhé, třetí boudě vztyčena je „vlajka“ z černého, voskovaného plátna s jménem „Chlumecký“. I ostatní pernikáři mají hojný odbyt na své sladké výrobky. Nejvíce jdou na odbyt perníkoví husaři, koně, miminka, různí panáci, hlavně ale „srdcata“ různé velikosti s nápisy: „Mé Pepince“ — „Z lásky“ — „Tys má láska jediná, Pepičko má předrahá!“ — „Pepičko, já miluji Tě, to se vajs" atd. Četné báby a babky sedí za nůšemi a ošatkami plnými sladkých, libovonných aranží, které nabízejí lákavými slovy: „Jdou po čtyřech!" — „Dva za "pět! Dva za pět!“
Zde vábí zejména mládež stánky v národní kroj oděných Bošňáků s „pravým" tureckým medem, sultánským chlebem a jinými „pravými" orientálskými cukrovinkami, vyrobenými v Praze, — tam zase prodavač fíků, datlí, kokosových ořechů, svatojanského chleba, sladkého dřeva, pendreku a podobných lahůdek láká k svému krámku malé i velké „poutníky" vyvoláváním: „Tady jsou ty fíky z Afriky a Ameriky! Tady je ta lahoda, co ji rád pan Jahoda! Jen šest krejcarů ty fíky! Je to málo? Tak já ještě přidám! (Uřezává od věnce fíků po jednom fíku a přidává k prvnímu kusu.) Tak ještě něco pro Pepíka, něco pro Pepičku, něco pro tatíka, něco pro matičku. To jsou fíky pro holky i milovníky! Tak, ještě jeden a zase jeden. A to je všechno jenom za šest krejcarů! Tak kdo to chce? Honem, než to rozházím!"
Tu voní uzenky z kotlíku, od něhož zaznívá volání uzenkáře: „Horký párky! Čerstvý párky! Zrovna jsem je vytáh’! " Tady vám babka nabízí ve škopíčku kyselé okurky a přídavkem koflík „láku“, onde zase jiná babka pečené kaštany i brambory. Jiný zase volá: „Tady je ten pravý med, co ho mlsal Mahomed! Sem pánové a paničky, honem, než to rozdám!" Zde si můžete z „větrovek" střílet velikými broky do plechových zajíců, tygrů, medvědů, paňáců, baletek, Tyroláků a jiných lidských i nelidských tvorů; terč „spustí", i když se střelí dva kroky mimo, a jedna rána stojí jenom dvouhaléř, — kdybyste ale majiteli střelnice vystřelili oko, stálo by to ovšem více. Tamhle zpívá rozcuchaná ženština vřískavým hlasem nejnovější pražskou odrhovačku nebo „novou" píseň o posledním „mordu".
Kdesi za vámi zase drnčí elektrický zvonek. Jdete blíž - aha! — „kouzelná" psaníčka, psaná sympathetickým inkoustem, jichž písmo na obálce, zdánlivě čisté, se objeví teprve teplem nebo pod látkou, napuštěnou jinou lučebninou. „Kouzelný" aparát sestává z malé truhličky a dvou skleněných rour s povědomými skleněnými čertíky. Roury naplněny jsou, tuším, vinným lihem a ovázány pevně měchýřem; když se na měchýř přitlačí, klesne čertík následkem tlaku vzduchu ke dnu, jakmile tlak přestane, vypluje čertík zase nahoru. „Kouzelník" volá pathetickým způsobem: „Tak komu je libo ještě kouzelné psaníčko jen pět krejcarů, pánové a slečinky! Tady je Minimax a Fixifax. Ten malej je Minimax a ten velkej Fixifax." „Kouzelník" zatlačí na měchýř, aby byl čertík dole, a když se některá dívka na to „chytí“, ukáže jí nepopsanou obálku, složí ji pod látku nad rourami, přestane tlačit na měchýř a volá: „Tak honem nahoru, Minimax, pro jedno psaníčko, pro tu hezkou slečinku.“ Slečinka se červená, vyklopí desetihaléř a může se popukat smíchy nad obsahem „kouzelného“ psaníčka, psaného zeleným neb červeným inkoustem na obálce, a nad přiloženou starou fotografií bůh ví koho, jenž má představovat jejího „nastávajícího“ . . . Tímto, „nastávajícím“ bývá mnohdy nějaká ctihodná matrona s krinolinou -- neboť tito „kouzelníci“ kupují od venkovských fotografů za nepatrný peníz celé bedny třeba kopu let starých fotografií.
Na jiném místě slyšíte vykřičený již, chraptivý hlas jiného poutního spekulanta. Přistoupíte blíže a bavíte se posloucháním jeho jarmarečního žvástu: „Tak tady mám jeden těžkej, zlatej řetěz z pravýho africkýho zlata, dvakrát puncírovaný — každý kníže ho může nosit — jen za čtyřicet krejcarů ! Kdo si ten krásnej zlatej řetěz koupí, může si k němu přikoupit remontérky za stovku. Ale to není všechno. Já к tomu přidám eště jeden skvostnej zlatej prsten šestnáctikarátovej s pravým similidiamantem. Ten prsten je z nejfajnovějšího zlata. A ten řetěz a ten prsten stojí dohromady jen čtyřicet krejcarů, pánové! To je pakatel. V amtě nato pučej nejmíň desítku. Já to dávám tak lacino, proto že jsem to ukrad! (Všeobecný smích.) Ale to není eště všecko: já k tomu přidám eště pár zlatejch oringlí s drahými kameny. To je to nejpuncírovanější zlato. Že ne? No tak ne! Tak prosím: jeden těžkej zlatej řetěz k remontérkám, jeden zlatej prstýnek s diamantem a pár zlatejch oringlí — všechno do hromady jen čtyřicet krejcarů! Kdo to chce? Nikdo? Je vám to eště málo? Ahá! Tak já eště přidám tyhle zlatý manžetový knoflíky. Ale to není eště všecko: jinde zabalej zboží do papíru — ale já, já na to nedám papír, já dám na to něco lepšího. Ahá! Tady je jedna kožená portmonka čili šrajtofle, na vrch kůže, vevnitř kůže, skrz na skrz samá kůže, žádnej papír — do tý se vejde tisíc zlatejch — a do tý šrajtofle dám ten zlatej řetěz, ten diamantovej prsten, ty zlatý oringle a ty zlatý manžetový knoflíky — (vloží vše do tobolky) a to všecko dohromady stojí pořád jen čtyřicet krejcarů. Tak kdo to chce — jedna, dvě, tři! — než to schovám . . . Marš, kluci, odtud, vy nic nekoupíte!“ odhání zevlující „omladinu". Tak mnohý neodolá této výmluvnosti a koupí si tu „šrajtofli“ s těmi skvosty, zhotovenými z „nejfajnovějšího“ zlata: „numero hmoždýř“
Několik kroků dále vyvolává jiný prodavač: „Jen sem, pánové a paničky, dětičky a babičky, Pepíčkové a Pepičky! jen sem, jen sem! Tak tady mám jednu tužku čili plavajs, ta tužka píše sama, jenom se s ní trochu strká. Jen deset krejcarů! Ale to by bylo málo, tak k tomu přidám ještě tenhle kuvert papírů a obálek. Jen za deset krejcarů! Je vám to ještě málo? Tak teda k tomu přidám ještě tuhle škatulku per - to jsou nejlepší pera na světě! Že je to ještě málo? No, tak honem ještě k tomu přidám jednu znamenitou gumu k radírování. A to všecko dohromady stojí jen deset krejcarů. Tužka, guma, pera, papír, obálky — tak honem, honem, než odjedu do války!“
U známých šestikrejcarových „bazarů“ zase uslyšíte: „Jajajaj, sem pojďte, lidičky! Tady jeto, varieto! Tady je ta láce na hromádce! Všecko stojí jen šest krejcarů. Tak vyberou si, vyberou, jen se o to neperou!“ Některý kramář přidává na konec: „Tak honem, honem kupujte! Z místa jsem ještě neplatil, tak ať už jsem pryč!“ Nebo: „Jiný to dává tak lacino, že to kupuje kradené, ale já ne — já to kradu sám, proto to zadarmo mám a taky to lacino dám! Tak jen honem pojďte, než od toho uteču!“ A „poutníci“ kupují o překot, aby měli něco na památku z Josefské pouti. Kupují vše, jak to stojí v „kramářské“ písničce:
„Dýmky, pentle, fíky, hole, knoflíky, pyksly, nitě, syrob, inkoust, písničky, sirky, boty, brunVajzlíky, rendlíky, brejle, perník, mejdlo, kšandy, slavíky.“
Tamhle zase vidíte na stolku velikou klec v podobě domku se zvonkem nad střechou. To jsou cvičení kanáři, tahající „planety“. Což abyste zkusili, co vám věští „planeta“, jaký osud vás čeká? Kanár „Pepík“ na komando „planetáře“ zatahá nitkou od zvonku, zvonek zacinká a kanár seskočí čiperně z bidélka. „Tak, Pepíku, vytáhni teď tomu pánovi jednu pěknou planetu!" Kanár vyhopkuje z klece k přihrádce, v níž nalézají se složené papírové „planety“ a vytáhne zobáčkem složený papírek červený, modrý, zelený nebo bílý, dle toho, kterou část přihrádky mu planetář přitočí. „Tak - třikrát obrátit“ ... Kanár obrací zobáčkem lístek . . . „Jednou, dvakrát, třikrát — tak“ . . . a planetář vezme lístek, jejž by kanár třeba ještě desetkráte obrátil a podá vám jej. „Tak, kdo si přeje ještě planetu? Jen dva krejcary pro pány i dámy!“ Rozevřete „planetu“ a čtete i s všelikými chybami: „Již dávno jest něco Vaším přáním, čeho prácemi a schopnostmi Vašemi nabýti můžete, proto že Vám štěstí je příznivé. Planety zvěstují Vám všeho druhu štěstí a zdaru. Máte mnoho myšlení, jež Vás znepokojují, brzo to ale přečkáte, a Vaším pátráním něco vynaleznete, čímž velké pověsti si získáte. Zakusil jste mnohých nesnází, ale nyní jest již po všem a ač budete záviděn, přece bez něčí pomoci budete obchody dělati. Nepřátele, jež Vám budou chtít škoditi, přemůžete jich.“ A na konec tři čísla, která prý v loterii, když vsadíte, jistě vyjdou. Co chcete víc za dva dvouhaléře? jinde tahá „planety“ vycvičená bílá myška, nazvaná, nevyzpytatelným způsobem „Rinaldo“.
Pražan musí na Josefské pouti všechno vidět, všeho užít a okusit. Pražan jde se podívat do „obrovské“ plátěné menažerie, v níž je „všechno uvnitř živé, jak je to venku namalované“ (venku je také namalováno, jak krokodýl požírá černocha), jak chraptivým hlasem vykřikuje vyvolávač s tureckým fezem na hlavě, lákající obecenstvo dovnitř slovy: „Jen rrračte dále, pánové a dámy — ihned započne krrmení!“ Pražan nevynechá také panoramu, v níž ukazují se zvětšovacími skly všelijaké divy světa, pohledy na různá světová města a daleké krajiny, jakož i různé bitvy, mezi nimiž nebude letos ovšem scházeti nějaká ta bitva mezi Rusy a Japonci, která ještě v loni představovala třeba šarvátku mezi německým a francouzským vojskem z roku 1870—1871, za kteroužto vzácnou podívanou platí civilista 20 haléřů, „děti a vojsko od šikovatele dolů“ polovic. Pražan jde obdivovat „pravou, živou mořskou pannu v níž pak místo vnadné sirény s hořejší polovinou dívčího a dolejší polovinou rybího těla, jak ji představuje obraz na boudě, pozná praobyčejného tuleně.
Pražan dopřeje si za „šesták“ (rozuměj 20haléř) pohled na vykrmenou „americkou“ obryni a silačku „mis Elefantis“ (pravým jménem Tydlitátovou nebo Kropáčkovou), užije za dva dvouhaléře „elektriky“, která také „vjede" do těla jako ta „pražská", ale neškodí,— poslechne si písničku z fňukavého a chraplavého fonografu, zkusí na „siloměru", jakou má sílu, a nechá si na zvláštní váze za dvouhaléř zjistit, kolik kilo mu „spadlo“ na váze při stále stoupajících cenách potravin.
Leckde v koutě, není-li na blízku vidět chochol strážníka, zahájí některý prodavač sladkostí zapovězené hazardní hry „čamburinu", „hořejší-dolejší“ (totiž čísla), „malá-velká“, „sudá-lichá“ a „za dva do sta“ — a to nejen o pomeranče apod., ale i o peníze. Jakmile se objeví na obzoru známý chochol, zmizí čamburina, plátno s číslicemi a pytlík s kuličkami v kapsách podnikatele tohoto pokoutního „Monaka", jenž s nejnevinnější tváří už jen prodává své zboží. A když Pražan už vše viděl a všeho užil, dá se ještě na památku u „aměrikánského“ fotografa (jak vidět, je na pouti moc „aměrikánského“) za 30 krejcarů staré nebo 60 haléřů nové měny „oblejsknout“ na plech, při čemž se pak diví, že drží na obrázku hůl v levé ruce (je-li civilistou), a je-li vojákem, diví se ještě více, že má šavli na pravé straně. Záhada ta, kterou vysvětlí každý fotograf, ať z povolání nebo amatér, však nikomu rozmar nezkazí. Ano, veselo, veselo je na Josefské pouti! А k zakončení slavnostního dne jde si ovšem pražský Josífek někam zatančit a zazpívá si při tom od srdce: „Děvče a tanec i plný džbánek, toť vrchol slastí, všech radovánek!“
Zdroj: Praha ve dne v noci (1904)
