Slovo duše znamená podobně jako latinské slovo anima, dech. Podle nejstarších představ lidí nebyla lidská duše nic jiného než dech. Naši předci věřili, že duše sídlí uvnitř těla, ale je schopná života i mimo něj. Její přítomnost je patrná právě na přítomnosti dechu. Když člověk zemře, odchází duše ústy. O jejím vycházení se ještě dodnes říká: "Už má duši na jazyku," tj. umírá nebo zemřel. Podle českých lidových pověr musí duše po své smrti nezřídka bloudit po delší dobu po světě, než naleznou klid. Těmto duším se říká bludná duše. Odtud pochází rčení: "Obchází tu, jako bludná duše nebo ztracená duše." Tak se říká bledému a ospalému člověku, který se potácí sem a tam.
Podle slovanských představ se duše zemřelého vydává buď do Navu, nebo do černé noci. O místě zvaném Nav, které má podobu louky, a kde přebývají zbožní nacházíme u nás zmínky počátkem 14. století v Dalimilově kronice.
Podle lidové víry v předvečer „Dušiček“, když zní Ave Maria vystupují duše zemřelých z očistce, aby si přes jednu noc odpočinuly od muk. Proto také v tento večer neopominul hospodář naplnit lampu máslem místo jinak k svícení obvyklého oleje. Činil tak proto, aby si mohly dušičky popáleniny, způsobené plameny v očistci natřít, a tak je poněkud zchladit. Od strádání v očistci mělo duším ulevit sypání mouky do ohně. K ochlazení dušiček sloužilo i studené mléko, které v ten večer rodina požívala a jímž se všichni členové rodiny postříkali. Také hospodyně při této příležitosti postříkala mlékem obličej děvečky, aby prý nebyla ospalá, až bude chodit na trávu. Dušičky se pak zpět vrací, když na jejich zasvěcený svátek opět zní Ave Maria.
Mléko však co by symbol nebeské vláhy a mouka dávající se jako oběť povětrným duchům jsou dostatečnými důkazy, že původně u pohanů dušičky nepřicházely jen z očistce, nýbrž i z nebe nebo ze vzduchu. Pohané nemívali jen jedno místo, ve kterém přebývali zemřelí: některé dušičky bydlely v ráji, některé však jen v předráji, v nebesích.
"Dušičky také prý mívají své mše. V půlnoci před Dušičkami všechny dušičky z celé osady shromáždí se v kostele, kde každá zasedne tam, kde dříve za živa sedala. Kněz vystoupí na kazatelnu, učitel zasedne za varhany atd. a konají pobožnost. Běda tomu, kdo prý by se tam odvážil! Stalo se jednou, že kdosi se odvážil do jejich pobožnosti, ale se zlou se potázal. Jistě by ho byly roztrhaly. Než jeden jeho příbuzný (mrtvý) poradil mu, aby jim hodil kabát. Tak byl prý zachráněn. Ráno pak na hrobech našly se kusy obleku.
Také se o tom vypráví:
Když jedna žena umírala, slíbila své příbuzné, že ji může vidět na Dušičky v půlnoci v kostele, ale jen mrknutím očí, než kněz řekne amen. Ta se skutečně potom po smrti její dostavila na Dušičky do kostela, ale poněkud se tam opozdila. V tom řekl kněz amen a tu se ocitla žena v nebezpečí, že bude od duchů roztrhána. V zoufalství shodila se sebe kožich, který měla na sobě a tím byla zachráněna. Ráno našli na každém hrobě kousek z kožicha.
