Slovo duše znamená podobně jako latinské slovo anima, dech. Podle nejstarších představ lidí nebyla lidská duše nic jiného než dech. Naši předci věřili, že duše sídlí uvnitř těla, ale je schopná života i mimo něj. Její přítomnost je patrná právě na přítomnosti dechu. Když člověk zemře, odchází duše ústy. O jejím vycházení se ještě dodnes říká: "Už má duši na jazyku," tj. umírá nebo zemřel. Podle českých lidových pověr musí duše po své smrti nezřídka bloudit po delší dobu po světě, než naleznou klid. Těmto duším se říká bludná duše. Odtud pochází rčení: "Obchází tu, jako bludná duše nebo ztracená duše." Tak se říká bledému a ospalému člověku, který se potácí sem a tam.
Podle slovanských představ se duše zemřelého vydává buď do Navu, nebo do černé noci. O místě zvaném Nav, které má podobu louky, a kde přebývají zbožní nacházíme u nás zmínky počátkem 14. století v Dalimilově kronice.
