A není věřícího, který by ráno na sv. Blažeje nepřišel si pro jeho požehnání. Kostel proto byl plný jako v neděli. „Hjindá béval svaté Blažej hjináč huctěné,“ vykládal mladým sousedům stařeček Chalupa. „To mévali školáci velké svátek. Hneď po mši svátý začali chodit po dědině a z dumu do dumu, jako vo vostatcích včil ešče chodijó rekruti. Nosili koše a zpívali a za to dostali, co belo: véca nebo klobáse, nekde kus huzenýho nebo špeku, nekde nejaké krécar, hu lidí nehuznaléch třeba nic, hanebo háji hube. Hale, to málokdy. A to sme se všecí postavili do řade a zpívali sme. Počkéte, jak to belo:
Dneskaj je svatýho Blažeja deň zachovává se obyčej ten,
dež školáci s rožněm chodí, po domech hu dobréch lidí
živnosti sobě hledajó podle navyklosti starý.
Déte nám slanine jako pěsť.
Ešli nám slanině nedáte, šak na svéch hrncách poznáte,
jak bodó lítat z police jak menářove slepice,
dež se nažeró pšenice z té hukradené měřice.
Stařeček sklonil hlavu, jako by chtěl ještě povzpomínat. „A potem v poledně paní rechtorka navařile a jedli sme ve škole. Došel háji starosta a dal nám habrůvskýho vína. A vodpoledňa to bel potem tartas! Líídi! Lavice ven, pan rechtor vzali hósle a ešče nekeří, co se hučili mozece, a hráli, hráli haž do večera, a me sme tancuvale. To bel jako takové školácké bál a včil nic. Všecko to pominulo!“ vzdychl si stařeček ještě na můstku pod holou staletou lipou a šel s ostatními do kostela.
Po mši svaté položil pan farář dvě včera posvěcené hromničky křížem přes sebe a pak zprvu kostelníkovi a ministrantům, potom všem jednotlivým farníkům od nejmenšího až do nejstaršího kladl zkřížené pod bradu a žehnal křižující bílou rukou, aby Bůh každého ode všech krčních nemocí uchránili ráčil. „Mami, proč to dělá pan falář?“ ptal se Methud, sestupuje s mamou po schůdkách do dědiny. „No, habe ti nebolelo v krku.“ Methud sáhnul si rukou na krk a šlápnul svou čižmičkou do rozvodněné louže. Tak voda vystřikla. Matka za ruku jej vytáhla ze sněhové brečky. „Nevidíš? Totok je vode!“ obrátila se ještě k dobíhající jí tetce a vykročila na štěrkovanou silnici.
Od půlnoci nastala silná obleva. Střechy už nadobro zčernaly, na silnici místy už škaredilo se bláto, roztěkal sníh. „Huž to jaro nejaký snad přeci bode,“ obrátil se Franěk k starému Bučkovi. „Nevíš? Na svatýho Blažeje huž haji kamínek se vóhřeje a skřivánek se napije z koleje.“ „Ja napije! Včera belo Hromic a hranice skřivánka sotva slešele. Kde to ešče je! Ešče bode sníh, tá zema ešče tak hunem nepovolí.“ „No šak, hromičná má bét!“ přidal starý Prokop. „Lepší včil hrubá zema, než potem mraze.“ Hlasy zalehly. Níž a níž k zemi klesal sněhový mrak. Rozteklým sněhem patlaly se děti do školy.
z knihy: Rok na vsi, kronika moravské dědiny, 1903
Alois Mrštík (1861, Jimramov – 1925, Brno)
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
