V dušičkovém čase nebylo cizí našim předkům dlabání zeleniny ani výslužka pro sousedy. Etnolog Václav Holas doplňuje: „Řadu zvyků, které jsou dnes spojovány především s anglosaským pojetím, můžeme v nějaké formě vidět i v historii českého venkova. Třeba dlabání obličejů do řepy a vystavování takzvaného bubáka do oken a světnic." V oblasti středních Čech je zaznamenal například i profesor Čeněk Zíbrt a popsal v díle „Staročeské obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy,“ které vyšlo v roce 1889. Také uvádí tradici, která může připomínat dnešní koledování dětí o něco dobrého. V dušičkový čas byli lidé už od středověku nabádáni i ze strany církve ke štědrosti. „Housky, pečivo zvláštní podoby nebo chleba rozdávají se na venkově dodnes, kdož do kostela jdou, žebrákům a chudým, před kostelem nebo hřbitově stojícím,“ píše Zíbrt. Almužna měla jednak ulevit hříšným předkům v očistci a pro ty další, kteří žili ctnostně, byly almužny signálem, že jejich potomci žijí tak, že se za ně nemusí zemřelí stydět.
Dušičky měly i své trochu děsivé pečivo, zaznamenal ho Jan Hanuš v knize z roku 1860 nazvané Pozůstatky pohansko-svátečných obřadů slovanských. „U nás píkají pečiva dvojího druhu, jednou jsou housky, kosti svatých zvané. Hnátům zemřelých přes kříž položeným podobné,“ uvádí autor. V dušiškový den chodily děti s koledou i u nás: „Kdy nejmladší generace chodí od domu k domu a žádá se po selce něco k snědku“. Tento zvyk popisuje i autor Karel Procházka v titulu z roku 1910 Lid český: „Na Všechny svaté v některých krajích hospodyně pékávají rohlíky a chudší děti ze vsi chodívají ráno do statků kdež pomodlivše nebo zazpívavše žádají na hospodyni rohlíků,“ stojí ve spise. V jižních Čechách ještě na počátku 20. století chodili koledníci na Dušičky prosit o toto pečivo.
V okolí Českého Krumlova nazývali tuto koledu „chodit po rohlíkách, či na všesvatový rohlíky“. Pro rohlíky buď na povrchu pomakované či pomazané povidly, anebo tímto plněné chodila mládež a dříve i dospělí. Děti ze zámožných rodin navštěvovaly své příbuzné a kmotry a nešlo jen o rohlíky, návštěva byla také projevem úcty a nepsanou povinností. Ostatní děti z méně majetných rodin obcházely s mošničkami v houfu od domu a dožadovaly se rohlíků říkankami:
Na Dušičky pamatujme, nás ubohých podarujte,
potřební jsme botiček, ohřejou nám nožiček.
Nemám táty ani matičky, prosím pro svaté dušičky….
K dušičkovému času na některých místech země patřila i zvláštní světelná výzdoba, byť se neumisťovala do zahrad ani chalup. Na Valašsku se zdobily hroby a v tomto případě to nebyly jen věnce a květiny. Ale zvláštní svítící papírové pomníčky. Na papír, zpravidla barevný, se vyřezávaly obrazce nebo příhodné nápisy, které prosvítila svíčka.
zdroj: archiv Antonín ViK a Čeněk Zíbrt (1864-1932) byl velký český kulturní historik, folklorista, etnograf a profesor Karlovy univerzity.
vyobrazení: obraz, autor: Joža Uprka (1861, Kněždub – 1940, Hroznová Lhota), Dušičky, 1897
