Čert a Švanda
Přišel Švanda na rozcestí,
měsíc svit a zase has.
Stanul. Kam teď kroky vésti?
Sloup tu ovšem starý stojí,
ale zvěst, kam cesta dvojí
vede, dávno smazal čas.
Zaklel Švanda: „Sper to ďas!!“
Sotva řekl hříšnou větu,
z houští cupy, rupy, dup,
a již čert tu v jednom letu,
vyrazil ven z lesa lítý,
zem se chvěla pod kopyty,
na těle byl chlup a chlup:
„Švanda dudák! To je lup!“
„Volal jsi mě. Švando milý,
a mně právě chce se v rej,
nuže, pro mou kratochvíli,
do hodiny jitra časné,
nežli bledý měsíc zhasne,
na svoje mi dudy hrej,
divočej a divočej.“
„Vzácný pane“, Švanda vece,
„pokažené dudy mám!«
Ale čert: „Jen hraj mi přece!“
„Jak se tedy pánu líbí,
odpusť jen, když budou chyby:
co mým, třeba léta hrám,
dudám schází, nevím sám . . .“
A již dudy hráti počnou,
chvilku šlo to ráz a ráz,
čert se točil, tančil skočnou,
jak mu nota zněla plesná,
až se havran vzbudil ze sna,
až se strom, i balvan třás’,
a z děr lezl každý plaz.
Ale náhle, jaký kvikot,
jaký pískot se to strh!
děsný skřek, a hrozný vzlykot
padá v ticho lesů, strží,
ne, ni čert to nevydrží,
zacpal sluch, a zděšen prch,
přes údol a lesní vrch.
Přitisk Švanda dudy k boku,
chytrý úsměv na rtech měl,
čtveráctví mu plálo v oku,
spokojen když kývl hlavou:
„Aspoň znám teď cestu pravou!
levou prch ďas do pekel! . . .“
Vstal a vpravo dále šel.
autor: Antonín Klášterský (1866, Mirovice – 1938, Praha)
z knihy: Slunný den a jiné verše pro děti, 1918
vyobrazení: ilustrace z knihy Švanda dudák
