Časně zrána, když ještě noc se jiskří v rose, vyjíždí hospodář na pole, a lidé pospíchají ke žňovým pracím, přesto se zastaví aspoň na chvíli u Božích muk, na nichž se vysoko tyčí Ukřižovaný. Pokřižují se a po starém zvyku zašeptají „Práci naší požehnej, ó Pane!“ Ženy a děvčata kladou k nohám kříže svazeček polního kvítí. U nejednoho takového kříže se vzpomíná na různé události, obyčejně se k nim váže i nějaká legenda. Často po veliké válce stavěli hospodáři Boží muka a kříže na pole, které miloval syn, jenž padl.
Boží muka sem. Ať řeknou všem,
že naše láska za ním plane.
Byť mrtev, že je tady stále s námi,
o srdce, chléb, že s ním se dělíme.
Dnes ještě za ním teskníme,
zítra se utěšíme vzpomínkami.
Byl dobrý hoch. Svou vykonal práci.
I my svou vykonáme včas.
Svou sílu dám a ty dej, pole, klas.
Těm, kteří za něho se vrací.
