Na Boží hod vánoční obyvatelé vesnic i měst těší se na cestu z chrámu Páně. Mají si navzájem tolik co vespolek vypravovat, jako snad žádný jiný den v roce. Včerejší Ježíšek každému něco nadělil, a radost z dárků nebyla by úplná, kdyby zůstala uzavřena v jedné mysli, kdyby se nemohla sdělit přátelům a známým, či vlastním přítelkyním, sousedkám, tetám, kmotrám, sestřenicím. Hlavně ženské čekají, až na Boží hod vánoční půjdou z kostela, že si všechno povědí a na všechno se vyptají, jak to, kde o štědrém večeru bylo.
A tu opět vesničanky si vypravují, co která dostala nového: vlněnou sukni, kožíšek, plínu na hlavu, hedvábnou zástěru, zlatý řetízek nebo granátový šperk na krk, každá již má na sobě. To je vzájemného obdivu a odhadování! A když jsou hotovy s vlastními osobami, proberou všechny své domácí od babičky a dědečka až po nejmenší vnouče. Nezapomínají ani na čeládku, ani na rodiny sousední. Co o kom vědí, všechno si povědí, a tak i ve sněhu a mrazu cesta z kostela uběhne jim jako nic. Nejkratší pak zdá se matce, vracející se do dědiny se svou vdanou dcerou. Pantáta schválně zůstává o tři čtyři kroky pozadu, aby ženské si mohly bez ostychu všechno pověděti, co je i těší i mrzí a bolí.
Cestou z chrámu Páně vyřizují se na venkově nejdůležitější otázky rodinné a domácí záležitosti. (napsáno l.p. 1891)
