Bílá sobota, úryvek z knihy Rok na vsi

Bylo půl sedmé ráno. Když pan rechtor doběhl, pan farář už stál v bělostné své rochetce u kostela a skloněn nad malým ohýnkem, rozdělaným v zemi, latinskými modlitbami světil Jidáše. Bylo chladno. Ministranti měli tváře jako fialky. Velebníčkovy bílé ruce ztuhly, pokryty bezpočetnými skvrnkami sinavého zbarvení. Za panem farářem stál starosta se svící tlustou jako polínko, a Chalupa radní na vysoké žerdi nesl trojramenný svícen.
Ministranti s kostelníkem zakončovali modlitby velebníčkovy studeným „amen“. Něco málo školáků přihlíželo zvědavě, jak se pálí Jidáš. Nijak jim nešlo na rozum, že by ta tři polínka, která tu tak mrtvě a zvolna ohořívala a praskala v tichých proudech ohně, že by ty tři ščakýlky mohly býti tím zrádným Jidášem, o kterém si mysl jejich utvořila představu nejnestvůrnější. Polínka ještě nedohořela a pan farář s tichým svým průvodem odcházel do hlavních veřejí kostela. Vnitřek byl bez lidí. Jen tam vzadu pod kruchtou tísnilo se několik klečících, kteří včera neměli kdy pomodlit se u božího hrobu...
Kněz stál u oltáře už ve fialové barvě ornátu a četl latinsky všech dvanáct velikých proroctví o příštím křtu svatého. Světil vodu. Lidé se trousili. Poklekávali u božího hrobu, líbali Krista, házeli na cínový tác drobné mince za své modlitby. Zasedali do lavic. Mladí klekali na tvrdé kvádry dláždění, děti cvakaly podkůvkami a stavěli se v řady před lavice.
Udiveně jsem se podíval po velebníčkovi, jak bílou rukou ve vodě řeže kříž, do vody dýchá a do ní noří tlustou svíci, o které mi řekli, že se jmenuje "paškál". To slovo se mi vrylo do paměti hluboko... (Velikonoční svíce zvaná "paškál" se zapalovala od posvěceného ohně a s její pomocí se světlo přenášelo dovnitř do kostela a od ní si zapalují svíčky ostatní věřící)