Bázlivá
Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si víc ani míň,
než „Má buď! —" „Můj buď — ne-li, tedy zhyň!"
A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.
A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.
Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: Viktor Dyk (1877, Pšovka u Mělníka - 1931, Lopud), Promenáda Diogenova
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
