Na den svaté Barbory lidé věřili nejen v pozitivní magickou sílu Barborek, ale i v temnější mystické síly. Podle lidové víry je v období adventu závoj mezi světem živých a mrtvých tenší, a tak duchové předků chodívají navštívit živé, aby zkontrolovali, jak si v životě vedou. Aby se pohané s představami těchto bytostí lépe vyrovnali používali nejrůznější masky a převleky. Dívky převlečené za Barborky představovaly v lidové víře duchy ženských předků a podle lidového vyprávění je na zem spouštěl z nebe svatý Petr po zlatém provaze nebo po žebříku.
Jako Barborky vystupovaly dospělé dívky. Chodily navštěvovat domácnosti ve skupinách po třech až šesti v předvečer svátku sv. Barbory. Byly oděny do bílých šatů, někdy stačilo jen čisté bílé prostěradlo s bílým závojem přes často zamoučněný obličej, nebo jim tvář zakrývaly rozpuštěné vlasy. Kolem pasu měly červené nebo modré široké pentle. V připomínku panenství a urozeného rodu sv. Barbory si hlavu zdobily květinovým věnečkem nebo korunkou ze zlatého papíru. Některá z dívek měla v pravé ruce proutek, metličku ozdobenou pentličkami či svíčku, v levé košík s dárky. Obouvaly bílé papuče nebo chodily bosy. Občas strašívaly děti velkou prázdnou tykví s vyřezaným obličejem, který osvětlovala uvnitř upevněná svíčka. Přenášely ji dům od domu na dlouhé tyči. Před vstupem do sednice ji přistrčily k oknu a metlou šlehaly o sklo a vzápětí se ozývalo znění zvonečku. Poté co vstoupili do stavení stále opakovaly: „Mulise, mulise“ (modli se), jinak nemluvily.
