Ze Sušice odešel jeden mladý rekrut do tureckých vojen. Často na svůj domov vzpomínal, když svou šavli míval při ruce. Jednou se s ní rozehnal po hejnu slepic, které se mu připletly na dvorku pod nohy. Na špičce zbraně zůstala krvavá šmouha. Ani si nevšiml. Druhý den bylo v sousedství pozdvižení. Někdo přepadl a posekal šavlí bohatého kupce tak, že vykrvácel. I hledali stopy zločinu, prolézali kdekterou chalupu, až se dostali do vojákovy světničky. A tam v koutě stála šavle se stopami krve. Ani se s ním nemazali a hned ho odvedli do vojenského vězení.
Trest smrti ho neminul. Nevinný mladík se hrozně trápil, až v posledku si vzpomněl na anděla strážného a k tomu se úpěnlivě obrátil v modlitbách. Potom uklidněn usnul pod svým pláštěm. Když se potom noční hlídka ujišťovala, s překvapením zjistila, že pod pláštěm nikdo není. Až druhého dne ráno zabušil vězeň zevnitř na dveře kobky. To bylo překvapení! A ještě větší úžas se zmocnil těch otrlých lidí, když jim odsouzenec vyprávěl svůj zážitek. Sotva prý zavřel oči, rozlilo se mu v duši podivné blaho a on spatřil anděla obklopeného září. Anděl jej uchopil za vlasy, prolétli vězením, vznesli se do výše a po chvíli stanuli na hoře, která se vypínala nad Sušicí. Je doma! Chtělo se mu výskat radostí, když vtom si uvědomil, že má na sobě vězeňské hadry a takto nemůže navštívit svou matku. I půjčil si plášť od pasáka, který nedaleko pásl ovce. Trvalo déle, než se osmělil a vešel do rodné chaloupky. Matka se ulekla, ale pak její radost neznala mezí. Nakonec ji přece přepadly starosti. Syn rozechvělou matku těšil a líčil jí svou cestu s andělem z vojenského vězení až sem. Matka se uklidnila a konečně spokojeně usedli kolem stolu.
